Často ale naše potíže nejsou tak závažné. Vyvěrají z toho, že nejsme schop–

ni použít naučené modely chování, nedokážeme odhadnout různé situace či

jednoduše máme mnohem více práce s tím zachovat se přiměřeně v běž–

ných situacích. Brislin a kol. (1986) uvádějí, že např. ztrácíme kontrolu nad

dosahováním cílů či uspokojováním svých potřeb, z čehož pramení i určitá

úzkostnost. Je mnohem jednodušší např. jít na úřad doma a vyřídit si vše

potřebné, než je tomu v cizí zemi. Brislin a kol. zaznamenávají i další zají–

mavé postřehy, které se netýkají ani tak projevů kulturního šoku, jako spí–

še obecných kulturních nedorozumění: 

Pracovní jednotkou pro evropskou a severoamerickou kulturu je pětimi–

nutový blok. Jiné kultury mají jiné pracovní jednotky, např. v arabském či

hispánském obchodním světě se jedná o 15 minutové bloky. Stejně tak chá–

pání významu sděleného je obtížné. Znamená výrok „Zajdeme někdy na

pracovní oběd?“ pouze výraz zdvořilosti či plánování termínu?

Vyrovnávání se s novým kulturním prostředím

To, zda se u jedince objeví příznaky kulturního šoku, záleží na mnoha

vnějších i vnitřních faktorech. Pokud člověk zůstává v novém kulturním

prostředí delší dobu, nastupuje u něj proces změn, který nazýváme akultu–

rací. Každý člověk nebo sociální skupina se s novým kulturním prostředím

vyrovnává specifickým způsobem. Psycholog Berry roztřídil tyto způsoby

do čtyř typů tzv. akulturačních strategií (Berry a kol., 2002; Bhawuk, Lan–

dis a Lo, 2006). První z nich je asimilace, při níž jedinec nebo skupina usi–

luje o co největší splynutí s kulturou hostitelské země, přičemž potlačuje

vlastní kulturu. Druhou strategií je separace, která představuje izolování

se od hostitelské kultury a snahu o maximální zachování kultury vlastní.

Marginalizace, jako třetí z akulturačních strategií, představuje způsob vy–

rovnávání se, kdy nedojde ke ztotožnění ani s jednou kulturou, dochází

k neschopnosti přisoudit hodnotu jedné z kultur. Poslední a zřejmě nejús–

pěšnější akulturační strategií je integrace. Jedinec nebo skupina považuje

hostitelskou kulturu za důležitou a přisuzuje jí hodnotu, přičemž si zároveň

chce do jisté míry udržet kulturu vlastní.

Podobný model jako Berry přinesl také Bochner (Furnham, 1997), kte–

rý též identifikoval čtyři typy reakcí jedince na vliv cizí kultury. Popsal

i účinky, které má volba dané reakce na jedince. Uvádí, že v případě úplné–

ho přijetí nové kultury může dojít ke ztrátě identity až k sebedegradaci, za–

tímco absolutní lpění a zdůrazňování vlastní kultury může vést k extrémní–

92